Je zvířatům skutečně lépe v divočině?

Chov domestikovaných i divokých zvířat má velmi dlouhou tradici, a to již od starověku. A stejně dlouho se vede i debata, zda by právě těm druhým nebylo náhodou nejlépe v divočině. Na tuto otázku bohužel není snadná odpověď, neboť je jasné, že je pro každý druh poněkud jiná. Jak ale poznáme, zda skutečně můžeme dané zvíře chovat v zajetí? Naštěstí je tu hned několik ukazatelů.

Tím prvním a nejzákladnějším je průměrná délka života. Pokud se značně liší, je jasné, že v daném prostředí prosperují lépe. Typickým příkladem jsou kachny. S nimi se setkal každý z nás, a mnozí je jako děti chodili i krmit. Avšak zatímco ty, které jsou chovány v péči člověka, se dožívají okolo 15 let, ty divoce žijící žijí pouze 3-5 let. Jistě, jej to velká disparita, a jasný ukazatel, že je jim lépe pod lidskou ochranou.

Dalším dobrým ukazatelem je páření. Aby totiž k němu docházelo, musí být splněno mnoho předpokladů, a jedním z nich je i to, že se zvířata cítí dobře, jsou spokojená a nikoliv ve stresu, a také mají vhodné prostředí, které jim poskytuje vše, co potřebují. Zde se můžeme podívat na zkušenosti například zoologických zahrad, kdy se některé druhy, například vlci či zebry, množí poměrně snadno, zatímco u jiných je to prakticky nemožné a narození mláděte je považováno prakticky za zázrak.

V neposlední řadě je to i chování. Pokud zvíře vykazuje znaky stereotypních návyků, například chození dokola na jednom místě, nebo dokonce sebepoškozování, je jasné, že mu dané prostředí vůbec nevyhovuje. Stejně tak, pokud se neustále pokouší o útěk. To vše ukazuje na nespokojenost a na to, že by mu bylo lépe v divočině.

Je tedy jasné, že zde musíme posuzovat každý druh zvlášť. Zatímco například již zmíněným zebrám se daří, například u kytovců je to něco jiného, a chovat například žraloka bílého v zajetí je prakticky nemožné. Proto je nutné vše posuzovat případ od případu, a netvrdit, že všechna zvířata jsou šťastnější v divočině nebo v zoo.