Karetní hry

Je jasné, že když náčelník povolal bojovníky do zbraně, aby si ulovili k snědku nějakého toho mamuta nebo brontosaura, museli karet nechat a jít shánět potravu. S kartami jít nemohli, protože ty byly z kamene a jedna vážila skoro dvacet kilo. Proto se ani nedržely v ruce. Když se pak muži vrátili z výpravy s nějakým tím brontosaurem, tak ho nechali ženám, sebrali jim karty, které mezitím hrály a pokračovali ve hře. Když pak táborem voněly řízky, nebo špízy, jedli jednou rukou muži maso a druhou posunovali kameny, tady, pardon, karty na dané místo a když někdo zvítězil, měl z toho velkou radost. Takže s kusem kýty pobíhal kolem ohniště až se mu od tenisek prášilo a řval jako raněný pratur.  

Tento zvyk hrát v karty se pak držel lidstva jako klíště a rozšířil se po celém světě. Hráli je lovci mamutů v Asii, stejně jako ne severním pólu, byl-li tehdy ovšem nějaký. Karty pak šly s lidem obecním do dalších a dalších století. Nebylo hospody ve středověku, kde by se nemastil skat, nebylo v Praze krčmy, kde by nebylo o několik let později plátýnko, též Boží požehnání, Gotes, nebo Čertův ubrus. Do našeho století se pak přišel podívat Poker, Bacarat, nebo také Taroky.

Tato a spousty ostatních her přetrvaly věky věků. Ještě v nedávné době je strýcové a dědové mazali v hospodách o desetníky a dokázali se tak krásně pohádat, jako by šlo o miliony. Inu, stejně jak v mariáši i u Taroků to nebyla žádná kór moc velká švanda, když se začal sázky zvyšovat. Flek na hru i sedmu v červených, ré, sup, mort, remort, tuti, buti, kalhoty a já nevím kolik hlášek které zvedají sázky ještě existuje. Když došly slova, tak se hlásilo jen že si přidá nebo povýší a stokoruny pak lítaly ze strany na stranu. Takže když se někdy řeklo, že prohrál důchod v kartách, nemuselo to někdy být až tak daleko od pravdy.